"Co říct o manželství? Řada srážek, šrámů a usmiřování. Duch, nikoli tělo, činí manželství trvalým. Čas všechno zahojí... Proč lidé, kteří vymýšlejí průpovídky, jsou vždycky tak trapně absolutističtí? Není to tak! Čas zahojí jen některé rány, jen tolik, abychom se naučili začínat pořád znova, vracet se k příjemným stránkám života, ale být přitom jaksi neustále ve střehu."
Hlavním hrdinou knihy je (na počátku románu) student George Virdon, který se během vyprávění ohlíží za svým životem. A to s nečekanou hořkostí, která vyplyne na povrch v závěrečné části knihy. S pocitem možná promarněné příležitosti, který nastal díky faktu, že některé zásadní věci ve svém životě dělal nikoli podle volání srdce, ale z "donucení se" dělat správné věci. Ať již jde o manželství se studentskou kamarádkou Nancy (správně, nikoli láskou) a nebo právě na druhé straně z ušlé příležitosti si zvolit možná těžší cestu za tajně milovanou Christabel.
Příběh začíná stěhováním na harvardskou kolej, seznámením se se spolužáky a vytvořením nerozlučné party. Do té se samozřejmě přidají i děvčata, protože to jaksi ke studentskému životu patřilo a patří. Spolu zažívají nejen poslední bezstarostné měsíce před útokem Japonců na Pearl Harbor, ale i následnou mobilizaci a druhou světovou válku, které se všichni muži z party zúčastnili. Ty, kteří se vrátili po válce živí zpět domů, pak sledujeme v dalších životních osudech.
"Víš, co se mi na tobě líbí?", řekla Sheila. Zakalené oči se ji už trochu vyčistily. "Ty nikdy nikomu nekážeš, nevztyčuješ káravě prst. Kdyby tu byl místo tebe Terry, kristepane, to by byl bugr... Ty to na mě řekneš, Georgi?"
"Zrovna o tom uvažuju. Myslím, že bych mu měl zavolat - leda že by sis to výslovně nepřála."
"Ty jsi hrozně hodnej, fakt, Georgi. Škoda, že jsem se nezamilovala do tebe."
"Já bych si to taky přál." Vstal jsem a protáhl jsem se. Hlava mě bolela jako střep a byl jsem úplně rozlámaný. "Inu, děvenko, ty už si tu jistě poradíš, já dělám odpoledne zkoušku, tak bych se asi měl ještě na něco mrknout. Konec citátu."
Otočila hlavou na polštáři. "Georgi... stejně to nemá smysl. Jsi hodnej, žes mi chtěl pomoct. Nezlob se, že jsem tě do toho zatáhla. Stejně je to na nic. Nemá to smysl."
"Ale má. Člověk nikdy nevidí, jaký má život smysl, ale on určitě existuje."
"V tom se mýlíš. Z tohohle já se nikdy nedostanu. Nikdy."
"To máš pravdu," souhlasil jsem.
Něco takového ode mě nečekala. Trhla sebou a křečovitě se pokoušela vztyčit na posteli.
"Kdykoli si na něj vzpomeneš, rána se otevře. Bolest časem pomine, ale ta rána nezmizí."
"Jak to víš?" zašeptala.
"Protože to znám, holčičko. Ale i v citech člověk chytí druhý dech. Taky na to přijdeš. Určitě."
"Jak to můžeš říct?" Prohlížela si mě velice soustředěně, hnědé oči smrtelně vážné. "Tys něco takového prožil?"
Kývl jsem. "Trochu jinak než ty. Ale důvod byl stejný. Taky mi to nevyšlo." Přistoupil jsem k ní a položil jí ruce na hubená ramínka. "Musíš to vydržet. Musíš dál. Tím se lišíme od opic - možná jedině tím. Všechny naše symfonie, séra a radary, to je jen fasáda. Jsme lepší jen proto, že víme, že život je v zásadě porážka, hra, ve které neustále prohráváme, a přesto v sobě dokážeme sebrat dost odvahy brát věci tak, jak jsou, a smířit se s tím."
Často se jim daří, někdy ale přijdou i prohry a pochybnosti. Ty se stávají čím dál větším společníkem všech hrdinů spolu s postupujícím věkem. Prostě, jak bychom dnes řekli, hrdinové knihy si procházeli krizí středního věku a s ní spojeným hodnocením dosavadního života.
Ač předchozí odstavec a zvolené ukázky z knihy jsou možná trochu deprimující, román Poslední kabriolet stojí za to přečíst. Je asi dobře, že ho čtu až nyní, kdy dokáži některým pocitům a pohnutkám hlavních hrdinů rozumět a ne v době, kdy jsem byl mladší.
Poslední kabriolet totiž dokáže člověka donutit se zastavit a zamyslet. Jestli žije tak, jak si vždy představoval, zda je to cesta, kterou chtěl jít a nebo ho na ni dovedl ten nevyzpytatelný a neovlivnitelný Osud. Jestli je z ní úniku...
Dovolím si malou odbočku na závěr - první polovina knihy je úžasná pozvánka do světa swingu, big bandů a pro ty, kteří mají tuto hudbu rádi, to je balzám na duši. A teď mě omluvte, jdu si pustit něco od Dukea Ellingtona ;)
Anton Myrer - Poslední kabriolet
První vydání (rok 1983)
Nakladatelství Odeon
Žádné komentáře:
Okomentovat