Dočíst nebo nedočíst? Toť otázka.

Nedávno jsem měl s přáteli debatu na téma, zda dočítáme knihy, které nás nezaujaly.

Je to věc, se kterou se setká každý z nás, co rádi čteme. Prostě to jednoho dne přijde poprvé a nám se do rukou dostane kniha, která nás nebaví. Kterou nedokážeme číst, strávit a kde nás neláká pokračovat ve čtení a dozvědět se, co se stane na další stránce.

Často takové knize dávám šanci. A ne jednu.

Dříve jsem se překonal a i takové knihy jsem dočítal. Bral jsem to jako jakýsi test své vůle. A dost možná v tom bylo i kousek úcty ke knize samotné. Ne k autorovi. K listům, které by jinak byly potištěny něčím možná méně ušlechtilým bez ohledu na aktuálně natištěný obsah.

Avšak poslední dobou jsem se přistihl, že to už nedělám. Když mě kniha nebaví, tak ji nechám nedočtenou. Život je přeci krátký na to, abych četl knihy, co mi nic nedávají. Ani poučení, ani zábavu.

Je mi to líto a ve skrytu duše doufám, že mi to odvržené knihy odpustí. Ony za to nemohou. Třeba jejich čas ještě přijde. A třeba je to jen taková výmluva, že některé knihy by se měly dostat čtenáři do rukou ve správnou chvíli. A třeba ta chvíle nikdy nenastane. Kdo ví?

Jak to máte vy? Dočítáte knihy nebo je s klidným srdcem opustíte rozečtené a jdete na jinou, která vás (snad) bude bavit víc? Komentáře pod článkem vám jsou k dispozici!

Jo Nesbo - Lovci hlav

Pokud nepočítáme Nesboovy knihy pro děti, jsou Lovci hlav první knihou, ve které nevystupuje Harry Hole - jeden z nejpopulárnějších detektivů současnosti. To ovšem neznamená, že Lovci hlav se obejdou bez pořádné dávky napětí, nesboovského humoru a... samozřejmě, že nechybí ani detektiv.

Hlavní postavou je ale velmi úspěšný headhunter. Tedy lovec hlav, který má za úkol dodat svým klientům toho nejlepšího pracovníka na danou manažerskou pozici. Roger Brown, jak se náš headhunter jmenuje, má i poměrně specifický koníček - věnuje se krádežím uměleckých děl, z jejichž následného prodeje financuje tak trochu nákladný život styl svůj i své manželky.

Vše běží jako po drátkách až do okamžiku než mu cestu zkříží Holanďan Clas Greve a současně poptávka norské technologické společnost Pathfinder po vhodném kandidátovi na post ředitele firmy. Najednou se věci začínají zamotávat a z poměrně bezpečného života se stává boj o přežití, který Rogera Browna nutí sáhnout do takového arzenálu úskočných manévrů a kliček, o kterém ani on neměl tušení.

Protože je Roger ale nejlepší nejen v lovení hlav, ale i v konstruování důmyslných pastí, vyjde z tohoto boje jako vítěz. Nebo se hodí označení "přeživší, který bere vše"? ;)

Osobně se mi Roger Brown hodně líbí. Jeho sebevědomí, uvažování, přístup k práci a výběru lidí, společně s tím, jaké používá metody (připomeňte mi, že se musím strýčka Google zeptat, zda opravdu existuje onen v knize mnohokrát zmiňovaný devítistupňový model výslechu Inbaua, Reida a Buckleyho - to mě fakt, ale fakt zajímá) - to je přímo archetypem profesionála. Ostatně, kdo jiný by měl člověku imponovat, když ne ten nejlepší? A je jedno, zda sportovec nebo lovec hlav.

Jo Nesboovi se povedl další zářez. Kniha, která čtenáře pohltí a nedovolí mu odejít. Ať si klidně umře žázní, pojde hladem a nebo přijde o práci, pokud nečte dostatečně rychle, aby ji zvládl přelouskat přes noc. Tak krutý umí Nesbo být. Ale právě to mám na jeho knihách rád. A vsadil bych se, že právě proto i Jo Nesbo píše.

Název: Lovci hlav
Autor: Jo Nesbo
Překladatelka: Kateřina Kryštůfková
Nakladatelství: Kniha Zlín
Rok vydání: 2011
Počet stran: 250

Jaromír Bosák - Životní mač

Prázdniny už dávno nemívám, ale i tak jsou ty dva letní měsíce obdobím, který mě láká k uvolnění se, nebrání všeho moc vážně, k odpočinku a zábavě. Tedy nemyslím, že bych se neuměl bavit i jindy, ale asi víte, jak to myslím. Však jste stejní :)

Člověk má hned chuť sáhnout po trochu oddechovější četbě a to se přihodilo i mě. Věřím, že mi to nebudete mít za zlé.

Co by sportovní fanoušek a fanoušek vtipných komentářů Jaromíra Bosáka jsem nemohl minout jeho memoáry Životní mač.

A samozřejmě, že "Jarda" nezklamal. Hlášek má v knize požehnaně!

"I když se půjdete podívat třeba na zápas Příbram versus České Budějovice, uvidíte, jak rychle ti hráči musí pracovat s míčem. V tomto směru televize trochu zkresluje a zpomaluje. Od postranní čáry to vypadá poněkud jinak než z kanape. Ti kluci hrát fotbal umí... Ve většině případů ho ale neumí zas natolik, aby ho hráli jinde než v Příbrami nebo Budějovicích."

Právě jeho hlášky ho před lety jako fotbalového komentárora "udělaly". Díky nic se stal populární a mnohé z nich zlidověly

Jaromír Bosák je nejen vtipný, ale umí podat svůj život, náhled na sport a realitu televizního komentování s patřičnou pokorou. Není žádnou namyšlenou komentátorskou hvězdou, ale civilním člověkem, který se díky píli dopracoval k povolání, který mu spousta mužských závidí. Vždyť kdo by nechtěl lítat po světě, koukat na fotbal a ještě za to dostat zaplaceno. Ale tak jednoduché to samozřejmě není. A ten, kdo to nevěděl doposud, ten si to naplno uvědomí po přečtení této knihy.

"Je týden, kdy komentuju dva fotbalové zápasy, přičemž jeden v Londýně a pak ještě od čtvrtka do neděle po nocích golf, a v pondělí třeba už zase fotbal. Na podzim nebo na jaře tak dělám třeba i dvacet přenosů měsíčně. Takže víkend volný žádný a do hospody taky jít nemůžete. To ale neznamená, že ušetřím, protože si kupuju energetické nápoje, abych neusnul v jednu ráno při přenosu. Nestěžuju si, mě to baví."

A o to přeci v životě i práci jde. Aby nás to všechny bavilo.

Název: Životní mač
Autor: Jaromír Bosák
Nakladatelství: Euromedia Group - Knižní klub
Rok vydání: 2013
Počet stran: 183

Kniha nebo ekniha?

Před asi třemi, čtyřmi léty jsem si koupil Kindle a tuto rozmařilost jsem si omlouval několika důvody. Rozumnými, kdyby vás to zajímalo. Tím asi nejpádnějším byl názor, že ušetřím za místo, které by jinak v domě zabíraly klasické papírové knihy. Ono je totiž potřeba taky mít po ruce i něco jiného než jen knihy a knihy. A tak jsem se těšil na dobu bezpapírovou.

Ale ono to nakonec dopadlo všechno trochu jinak.

Anton Myrer - Poslední kabriolet

Román Poslední kabriolet jsem si musel nechat pár dní uležet, abych si srovnal myšlenky. To, co začíná na začátku 40. let 20. století jako příběh několika kamarádů z prostředí univerzity na Harvardu a popisem jejich eskapád na swingových tanečních zábavách a projížděk v Císařovně (krycí jméno pro exkluzivní kabriolet), totiž končí v období po vietnamské válce rozjímáním na životem.

"Co říct o manželství? Řada srážek, šrámů a usmiřování. Duch, nikoli tělo, činí manželství trvalým. Čas všechno zahojí... Proč lidé, kteří vymýšlejí průpovídky, jsou vždycky tak trapně absolutističtí? Není to tak! Čas zahojí jen některé rány, jen tolik, abychom se naučili začínat pořád znova, vracet se k příjemným stránkám života, ale být přitom jaksi neustále ve střehu."

Jaké to bylo na kurzu Blogujte o knihách netradičně?

Jak jsem vyhrožoval ve svém čtvrtečním příspěvku, zúčastnil jsem se kurzu Blogujte o knihách netradičně. To abych 451 stupňů nebylo klasickým knižním blogem, abych vás nenudil a abych vás spíše zaujal. A proč se nenechat poučit od někoho, kdo v tom umí chodit, že? 

Na kurzu se nás sešlo nakonec o něco méně než to podle ohlášené sestavy vypadalo, ale to vůbec nevadilo.

Bylo vidět, že Jana alias Margareta je už zkušená knižní blogerka a tak i já, který se nepovažuji zrovna za blogovacího panice nováčka, jsem se dozvěděl něco zajímavého a užitečného. Ať už se jednalo o moje oblíbené opomíjení některých faktů o knihách (jako například označení čteného výtisku, uvedení překladatele apod.), zajímavé tipy, jak obohatit blog, aby nebyl jen o přečtených knihách nebo i třeba takový úvod do "kdo je kdo" v knižní blogosféře. Detaily ale prozrazovat nebudu. Však si na Janin kurz zajděte sami, až jej opět vypíše.

Nakonec na nás čekalo to, čeho se asi většina účastníků kurzu obávala... Vzít do ruky pero a napsat společnou knižní recenzi. Co byste taky čekali od lidí, kteří mají psát o knihách, že? ;)

Na výběr jsme dostali ze tří knížek: Harry Potter a kámen mudrců, Povídání o pejskovi a kočičce a Máj. Nejprve to vypadalo, že se budeme věnovat Harrymu, ale když se ukázalo, že dva účastníci kurzu Harryho nečetli (ano, jedním z těch barbarů jsem i já), tak jsme se přesunuli k čapkovské klasice. 

Rozdělili jsme se do dvojic a vylosovali si úkoly, které odpovídali částem, které by měla správná knižní recenze obsahovat. S kolegyní Hankou jsme si vytáhli téma "hlavní hrdinové" a měli jsme zhruba 10 minut na to, abychom si prolistovali knihu a pokusili se nějak netradičně (protože přeci chceme blogovat o knihách tak nějak jinak, že) charakterizovat "ty dva" z knihy. 

A tady je náš výsledek:

"V povídkové knize jako hlavní hrdinové vystupují pejsek a kočička. Společně hospodaří, i když není zcela jasné, proč spolu bydlí v jednom domečku. Zřejmě proto, že protiklady se přitahují. Pejsek je totiž tak trochu víc nešika a jen tak trochu hloupý. Za to kočička je starostlivá a pořádná. A asi si umíte představit, jak jim to spolu klapalo."

I ostatní se se svými částmi poprali statečně a tak byla výsledkem ta jistě nejúžasnější recenze na pejska a kočičku, co svět kdy spatřil :) 

Ty dvě odpolední hodinky příjemně utekly a když bych měl říct, zda bych někomu, kdo chce psát o knihách, tento kurz doporučil, tak by odpověď zněla: "ANO".

Autorkou fotografií z kurzu je Lucie Hraničková.

Stane se ze mě netradiční knižní bloger?

Zítra se chystám na svůj další kurz od portálu Naučme se. A protože jde o kurz, který se týká blogování o knížkách, tak vám tady o něm píšu.

Blogujte o knihách netradičně je kurz Jany Benešové, který už nějaký ten pátek píše na blog U Margarety. A ačkoli se nepovažuji za úplného nováčka, pokud jde o blogování, tak si velmi rád poslechnu zkušenosti z knižního oboru. Přeci jen, mé další weby o vaření, šachu nebo skoro mrtvý web o podnikání a financích jsou o něčem jiném.

Pánové, pozor! Podle sestavy účastníků to vypadá, že budu mezi budoucími knižně-blogerskými hvězdami jediný muž :) Což mě vede k zamyšlení nad tím, zda jsem se nepustil do nějakého nemužského oboru a vás, ostatní pány, by to mohlo vést k účasti na příštích kurzech od Jany ;)

Nebojte, dám vědět, jaké to bylo.

Aby ten dnešní článek nebyl tak krátký, tak vám zkusím trochu představit vychválit projekt Naučme se. Jeho základní myšlenkou je to, že "každý umí něco, co může naučit jiné". Tedy například Jana nás bude učit o blogování o knihách, já vás mohu naučit, jak utéci vašim přebytečným kilům a další lektoři vás zase naučí něco jiného. Absolvoval jsem už několik kurzů a musím říct, že jsou většinou super. Dozvíte se nové věci, poznáte nové lidi a celé vás to posouvá dál. Ostatně, dnes se jdu dozvědět něco o tom, jak být pozitivně sobecký. Nebo sobecky pozitivní?

Rosamund Luptonová - V plamenech

Moje první setkání s Rosamundou Luptonovou obstarala její druhá kniha "V plamenech". Ano, správná otázka. Proč číst popořadě, že?

Malá odbočka - debut Rosamundy Luptonové se jmenuje "Sestra" a je u nás samozřejmě také k dostání. Hledejte v poličkách s bestsellery ;)

"V plamenech" patří mezi detektivky. To aby bylo jasno hned na začátku. Ale je možné, že vás to po přečtení hodí trochu jinam. To aby bylo také jasné hned na začátku.

Hlavním hrdinou tu ale není žádný konkrétní detektiv, takže nečekejte žádného Harryho Holea nebo dokonce inspektora Colomba. Vypravěčem je... jak ji charakterizovat v její hlavní rolí? Takže jsem právě odhalil, že to je žena. Matka. Manželka. A přesně ty by mohly být oněmi rolemi.

Nechci tu zabíhat do popisu děje, protože to bych asi vás - možné budoucí čtenáře - nepotěšil, ale zastavím se u stylu vyprávění. Protože ten je zajímavý a mně osobně trvalo pár desítek stránek, než jsem si zvykl, že hlavní postava vypráví příběh ze svého pohledu, přičemž to vyprávění hodně promíchává s proudem vlastních myšlenek, pocitů a vzpomínek, jejímž hlavní tématem je... láska.

Opravdu je to detektivka, ne žádná slaďárna pro romantické duše.

Ale to téma lásky vás (dobře, tak tedy aspoň mě) nutí se tak trochu zamýšlet se nad svým vlastním životem, zkušenostmi a zážitky. Nad tím, co člověk hledá. Kam směřuje. Co ho potkalo. Co ho třeba ještě potká.

Takový vedlejší efekt napínavého příběhu a postupného odhalování nejrůznějších motivů jednotlivých podezřelých.

"V plamenech" je hodně, hodně dobře napsaná kniha. Těch téměř 500 stránek jsem zvládl na tři posezení. A to víceméně jen proto, že jsem na konci těch prvních dvou sezení usnul jakožto správně utahaný pracující člověk.

A víte, co by mě zajímalo? Co najdete v plamenech vy...